Ruce, které pomáhají

Ruce, které pomáhají – Rozhovor o našem depozitu. Autorkou je Jana Menšíková. Foto: Bronislava Kožďálová; archiv Pomocné ruce. Více najdete na: www.helenavkrabici.upol.cz

Na začátku všeho stála veterinární lékařka Jitka Tesaříková. Při své ordinaci nabízela azyl opuštěným zvířatům, především kočkám a psům. Na veterině tak vzniklo soukromé depozitum, kde Jitka Tesaříková zajišťovala veterinární péči pro zvířata. Vše hradila z vlastních zdrojů, ale časem se depozitum rozrostlo natolik, že bylo nutné založit občanské sdružení. Právě tehdy vznikly Pomocné ruce o.s. a nyní poskytují útočiště pro téměř čtyřicet koček, dvacet psů, jednoho králíka a jedno morče. Nákladná péče je prozatím zcela závislá na darech od dobrovolníků. O chodu depozita jsme si povídali s Naďou Domaníkovou, hospodářkou občanského sdružení Pomocné ruce.

Jak dlouho depozitum funguje a jak vznikalo?

Útočiště pro zvířata v nouzi měla Dr. Tesaříková u své ordinace vždy. Financovala ho sama. Snažila jsem se jí jako účetní pomoci v tom smyslu, aby mohla získávat dary. Aby si dárci mohli odečíst dary od daně, musely dary přejít přes právnickou osobu, takže jsme navázali spolupráci s Ligou na ochranu zvířat.  Depozitum jsme pojmenovali Pomocné ruce a začalo fungovat jako soukromé depozitum MVDr. Tesaříkové.

Kolik lidí se na jeho chodu podílí?

Lékařský chod depozita zajišťuje Dr. Tesaříková, obstarávání zvířat její maminka, paní Šírová. Dál pomáhají jen dobrovolníci ve volném čase, těch je šest. Další dvě pomocnice obstarávají webové stránky a facebook, další tři fotografování, plakáty a drobnou výpomoc v depozitu. Dvě zajišťují venčení pejsků. Občas zastoupí jiná veterinární lékařka a také máme pomocníka při úklidu.

Kolik je nyní v depozitu zvířat?

V depozitu je třicetosm kočiček, z toho jedenáct koťat je u maminky paní doktorky na dokrmování.  Jeden králík a jedno morče a dvacet dva psů. Jen v sobotu nám přibylo 5 psů a 12 štěňat v nouzi od nevhodného chovatele.

Kolik odhadem prošlo depozitem zvířat za dobu jeho existence?

Za dobu od 6/2011-12/2011 prošlo depozitem 50 kočiček jen z Olomouce, mimoolomoucké jsme neevidovali. Evidence je náročná administrativní činnost, na kterou paní doktorka naprosto neměla čas a k evidenci nebyl důvod. Začali jsme olomoucké kočičky evidovat až v 6/11 kvůli spolupráci s LOZ. Mimolomouckých bylo nejméně stejně tolik. Od 2.5. 2012 (vznik občanského sdružení) do současnosti prošlo depozitem 185 kočiček, které zůstávaly v depozitu. Neevidujeme kočičky donesené krmiči z ulice, ošetřené a vrácené zpět. Pejsků prošlo za rok depozitem 39.

Pečujete i o zvířata mimo olomoucké depozitum, případně kde a jak?

Snažíme se pomáhat opuštěným kočkám v nouzi. Začínáme vytvářet evidenci výskytu kolonií opuštěných koček, navazovat kontakty s lidmi, kteří je tam krmí ( krmiči), ti eventuelně mohou kočičky odchytit, pak se je snažíme kastrovat, vyléčit a vrátit zpět. Pomáháme dalším soukromým depozitům, kdy se lidé doma starají o větší množství kočiček z venku. Rádi bychom jim dávali krmení a přispívali na lékařskou péči.

Je hrozné, když soucitní lidé s jedním platem, nebo nemajetní důchodci krmí venkovní kočičky na úkor vlastních potřeb. Také rozdáváme polystyrenové boudičky jako útočiště opuštěných kočiček před nepohodou.

Jak moc jste závislí na darech? Získáváte prostředky i jinde?

Zatím jsme zcela závislí na darech. V současné době připravujeme žádost o grant města. Pro rok 2013 město přislíbilo nějakou pomoc, zatím neurčitou.

Jaké jsou možnosti pomoci a kterou nejvíce uvítáte?

Nejvíce uvítáme finanční dary buď hotově, nebo na účet. Můžeme je použít dle aktuální situace. Někdy se stane, že máme dostatek krmiva, ale byla by třeba uhradit operaci páteře zvířete. Spousta lidí nemá důvěru v darování peněz, uvítáme ale i, pro pomoc krmičům, jakékoliv krmení, granule, konzervy, podestýlku. Potřebovali bychom peníze na kvalitní odchytové klece, teleskopickou síť, klece na umístění zvířat, nové podlahy do starých klecí, různé typy přepravek. Jako brigádnickou činnost uvítáme venčení pejsků. Potřebovali bychom pomoc i při obstarávání koček, které se provádí ale pouze v dopoledních hodinách a během celého týdne. Je to ale náročná činnost, kdy se musí dodržovat přísné hygienické zásady a pomoc by měla být dlouhodobá.

Není to práce, která člověka po čase začne psychicky vyčerpávat?

Ano, určitě. Pak záleží na povaze člověka, zda ho to zdeptá, že nemůže dál. Nebo se trochu zocelí už jen z toho důvodu, že zvířata bez něj jsou prostě bezmocná a závisí na pomoci člověka. A často jde o život, nebo smrt.

Jaký byl nejhorší případ/kauza, se kterou jste se setkala?

Jako nejhorší případ mi přišla malinká kočička z areálu jednoho závodu v Mariánském údolí, kdy je tam existence opuštěných koček obtěžovala, zvlášť když tato kočička měla mladé. Nechali kočičku ubít, patrně klackem, nebo rourou. Zabili koťátka a kočičce mamince přerazili páteř a hodili někam do uzavřeného prostoru. Ochrnutá na zadní nožky a předníma tlapkama sedranýma do krve se vyškrábala a doplazila za vesnicí do odpadové roury, kde ležela asi týden. Jezdila kolem na kole hodná paní, co ji slyšela mňoukat, ale nemohla ji najít. Pak ji našla a dovezla k nám. V tak hrozném stavu zvířátko, kostřička plná parazitů, plná ran a ochrnutá. Přesto pochopila, že tito lidé jí chtějí pomoci, tak se snažila lézt ke každé natažené ruce a nastrkovala hlavičku k pohlazení. Byla hrozně vděčná, začala i přibírat na váze, povrchové rány se zahojily. Pak jednou ráno se neprobudila. Jmenovala se Bambulka a nikdy na ni nezapomenu jako na symbol lidské krutosti.

Bambulka